Alois Kubita

Bobrová je jedním z nejstarších sídel na Novoměstsku a založil ji pravděpodobně jeden z prvních kolonizátorů zdejší oblasti Přibyslav z Křižanova. Jeho zeť Boček z Obřan založil roku 1252 žďárský klášter a tomuto klášteru věnoval i desátky z Bobrové. Bobrová byla zřejmě již tehdy osadou roztroušenou po obou stranách říčky Bobrůvky. Část Bobrové zdědila sestra Bočkovy manželky Eliška. Její druhý manžel Hrabiš ze Švábenic se psal později "z Bobrové" a v Bobrové sídlil. Eliška pravděpodobně darovala tuto část osady (Dolní Bobrovou) žďárskému klášteru cisterciáků, zbývající část (Horní Bobrová) zůstala v majetku dědiců Přibyslava z Křižanova.

Klimšu syn ze dvorů chodil dom a pantáta muj ho vyváděl ke Klimšovýmu křížu. A dyš to přešli (Klimšu kříž), tak mu povídal Klimšu syn: Franc, tak dite dom, já už se nebojím! A von šel a dal si ruce takle dozadu, a chytlo se ho světlo. Tak to světlo šlo s ním furt až k vobrofskýmu rybníku k Sáce pod tu vrbu a pak se ztratilo.

Horní a dolní Bobrová spolu těsně sousedí, dělí je od sebe jen řeka Bobrůvka, protékající mezi oběma obcemi. Na Horní Bobrové mají svou radnici a svého starostu, na Dolní rovněž. I kostely jsou tam dva, jenomže na Horní je kostel farní, na Dolní jen filiální. Okolnost, že je fara na Horní Bobrové, a farář ve filiálním kostele jen občas přisluhuje, působila mezi obcemi vždycky řevnivost, jež se projevila při každé sebemenší příležitosti. Sousedi se často všelijak navzájem škorpili a škádlili. Šlo - li to jen trochu, nastrojili hned nějakou taškařinu. Napadení nemeškali a vraceli půjčku i s úrokem.

Když se jde od Olešinek k Bobrové pěšinkou, která vede krásným údolím podél řeky a lesem, přijde se k velké skále, říkají tam U kostela. Podle pověsti prý tam šel z Olešinek nějaký mladík a uviděl tu skálu osvětlenou. Viděl kněze,jak slouží mši svatou, lidi vesměs již zemřelé v podobě, jak je znal za živa.

Za Horní Bobrovou se rozkládá velké pastviště, na němž je mnoho kamenů. Nad hřbitovem je velký kámen, na němž je vyznačena bosá lidská noha. Vypravuje se o tom, že tudy šla Smrt a udělala krok z tohoto kamene na hornobobrovský kostel, z něho na dolnobobrovský a odtud na Valy. Dále se již o tom nevypravuje. Pod tímto kamenem byl založen nový hřbitov, který býval dříve okolo kostela. Pověst o tom kameni se udržela podnes. Často si chodíváme měřit onu nohu.

V úzkém údolí řeky Bobrůvky stojí malá kaplička. Tato prý tam stojí na památku padlých švédských vojáků. Švédové táhli přes Bobrovou a chtěli ji dobýt, v Bobrové se dlouho zdrželi a po čtyřech nedělích odtáhli k Vídni. Avšak na cestě je nepřátelské vojsko vrátilo a švédové tam byli pochováni. Tato kaplička je tam dodnes a místo se nazývá Boží muka. Nedaleko Bobrové je údolí, kterému lidé říkají Boží muka. V době třicetileté války bylo všude zle, lidé umírali hladem a morem. Tento hlad a mor neminul ani Bobrovou. Lidé si strouhali borovou kůru a tu jedli. Ale hlad byl stále větší. Lidé stále více a více umírali. Hřbitov byl již přeplněn, a proto byli mrtví pochováváni nedaleko Bobrové. Těm místům se dalo jméno Boží muka.